Ondřej Adámek

NOVINKY SOUDOBÉ HUDBY II.

ONDŘEJ ADÁMEK: OMBRE CRI POUR CHŒUR, TROMPETTE SOLO ET GRAND ORCHESTRE

Petr Matuszek

Pokud bychom měli charakterizovat českou „soudobou“ hudební tvorbu jako komplexní fenomén, zjistíme, že jedním ze základních rysů je tendence k celkové uzavřenosti. Příčiny by jistě vydaly na námět několika hudebně-sociologických studií a analýz. Nám postačí si uvědomit, že tento fakt zapříčiňuje mimo jiné i pro Čechy všeobecně charakteristický strach z „otevření se světu“. Tento fenomén se významnou měrou projevuje i v hudebním školství a to jak v předmětech všeobecných (jako jsou např. dějiny hudby apod.), tak na poli individuální výuky. Situace se jistě stále zlepšuje, nicméně doposud se ještě můžeme na mnoha hudebních školách setkat s výkladem, že hudba Druhé vídeňské školy už je „taková divná“ a že vývoj české hudby končí Janáčkem a Martinů. I ve sféře individuální výuky jsem se mnohokrát setkal s tím, že kurzy zahraničních lektorů zely prázdnotou, protože žákům nebyly svými učiteli „doporučeny“, někdy přímo zakázány. Ostatně v našem hudebním školství se tato běžně rozšířená praxe zdaleka netýká pouze oborů tzv. soudobé hudby.

Zatímco interpreti tento problém řeší čím dál tím více studiem v zahraničí, případně mistrovskými kurzy či stážemi, u skladatelů tato praxe ještě zdaleka není běžná. Ano, s otevřením hranic a následným propojováním hudebních aktivit nastala i logicky stále se zvyšující expanze české současné hudební tvorby do jiných zemí. A stejně tak mnozí naši autoři hladově vstřebávají inspirační zdroje jiných kulturně-etnických enkláv – nicméně se v obou případech jedná převážně o iniciativu již „hotových“, tedy v praxi pohybujících se umělců. A tak zatímco různé nadace jsou zavaleny individuálními žádostmi o podporu zahraničních studií ve hře na různé nástroje, zpěvu, případně dirigování či sbormistrovství, zájem o studium skladby v zahraničí není prakticky žádný.

Jistě není pochyb o tom, že projít výběrovým řízením renovovaných škol či kurzů a následně zde uspět není věc jednoduchá. Přesto by jistě stálo za to v mnohých případech toto riziko podstoupit a vydat se tímto směrem.

Jedním z mála těch, co se nebáli „vykročit do neznáma“, je dnes třicetiletý Ondřej Adámek, který již během studia pražské Akademie múzických umění začal paralelně studovat skladbu na Conservatoire National Superieur v Paříži. Snad nejlépe to vystihují vlastní Adámkova slova v rozhovoru v časopise His Voice z roku 2007, kdy na otázku Petra Bakly 'Říká se, že nejlepší věc, kterou může (mladý) český skladatel udělat, je emigrovat… ' odpověděl: „Hned když jsem se dostal na HAMU, začal jsem se zajímat o možnosti zahraniční stáže. Byla vcelku náhoda, že jeden pařížský student se hlásil o výměnu s HAMU v rámci programu Erasmus. Do Paříže jsem jel poprvé v roce 2000. Po tříměsíčním pobytu jsem zjistil, že se jedná o velmi stimulující kulturní centrum a že se zde mám moc co učit. Stáž jsem prodlužoval, jak jen to šlo, a po roční pauze jsem udělal přijímačky do řádného studia na vysokou konzervatoř…“.

Od roku 2001 tedy žije Ondřej Adámek v Paříži. Postupně se zde zařadil mezi výrazné skladatele své generace. Že to nejsou jen prázdná slova lze doložit mnoha fakty – jen namátkou z posledních let: Cena Mezinárodní edice Editions Musicales Européennes (2006), cena Brandenburg Sinfoniker Biennale (2006), První cena Metamorphoses (Belgie 2002, 2004) a IMEB (Bourges 2003), stipendia Culturesfrance (Kjóto Villa Kujoyama 2007/2008), Conservatoire de Paris (2005-2006)… Jeho hudbu hrálo mnoho předních světových orchestrů a ansámblů; jedním z posledních úspěchů bylo loňské provedení Endless Steps na sedmdesátém ročníku prestižního festivalu ve švýcarském Lucernu. Provedení řídil sám Pierre Boulez, který byl i objednavatelem skladby. Záznam tohoto koncertu jste mohli slyšet na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava zhruba před měsícem.

Pokud se dá alespoň trochu charakterizovat Adámkova tvorba jako celek, tak nejlépe jeho vlastními slovy v již zmíněném rozhovoru s Petrem Baklou: „Rád pracuji s jednoduchou myšlenkou, kterou se snažím dovést do krajnosti…“ . Ve skladbách je zřetelný analytický důraz na barevnost zvuku jako takového, častá je i inspirace východními etnickými kulturami, případně primárními „životními rytmy“, jakými jsou dech a puls. Zřetelná je zde inspirace francouzskou kompoziční školou, především z prostředí IRCAMu – najdeme ji jak v tendenci k určitému druhu spektralismu, tak v některých dílčích oblastech hudebně-výrazových prostředků (např. „nekonečné glissando“ apod.).

Ombre Cri pro sbor, trubku sólo a velký orchestr byla psána na objednávku Orchestre National d´Ile de France pro festival Ile de découvert v Créteille u Paříže. Délka je 17 minut. Autorův vlastní text je převážně zvukomalebný, plynule přecházející z francouzštiny do češtiny a zpět. Pro ilustraci uvádím začátek textu: „Sssssilence [ticho] – Ssssilouence – Si loin [tak daleko] – Síla – Siloince – D´où? [odkud?] – Si l´ange [zda anděl] – D´eau [vody] – Doux [něžný] – Sillage d´eau [vlnění vody] – Fui (u-i-u-i-) [prchá] – Kapka a kapky – A potom kapky a kapky – A potom okapy – A potok – Kapi kap – A potom potoky taky – …“.

Hudba Ombre Cri má dva protipóly, a to jak z hlediska textové předlohy, tak zvoleného hudebního materiálu: Překotný pohyb dnešního civilizovaného světa je zde v protikladu touze nalézt ticho a pokoj, vnitřní smíření. Sbor zde často a rychle deklamuje (v duchu bicích nástrojů), hra se samohláskami částečně evokuje způsob alikvotního zpěvu (francouzština rozeznává 13 rozdílných souhlásek!). Barevné plochy jsou zde založené na velmi zpomalené tonální harmonii.

Jednolitý proud hudby se dá rozdělit na čtyři části: První z nich, jakási introdukce, je pouze instrumentální. Skladbu uvádí chromatický motiv v sólové trubce, postupně přecházející přes tři orchestrální trubky k unisonu dřev. Toto místy až drásavé téma v různých modifikacích a doprovázené zesilující a zeslabující pulzací v nejhlubších tónech prochází celou introdukcí. Rychlá změť zvuků a pohybů, navrstvení různých temp, přibližování se a vzdalování, to vše charakterizuje shon dnešní civilizace. Kulminace je vystřídaná pádem (rychlý chromatický sestup) a následné rychle opakované šestnáctiny v bicích nástrojích vytvářejí předěl k druhé části skladby.

Ta začíná pouze vzdáleným šumem evokujícím doznívání civilizačního ruchu. Tiché glissy v trombónech a hornách věrně kopírují vzdálený noční provoz. Výrazný je pouze občas zřetelně se objevující basový tón „f“, který se postupně chromaticky snižuje. Tím se i velmi pomalu mění harmonie (až v rozmezí téměř čtyřiceti taktů); sextakord d-moll (v basu tón „f“) – sextakord C dur (v basu „e“) – zmenšený septakord (v basu „es“) apod. Tonální akordy jsou rozostřeny glissandy, tremolem a flažolety. Využívání textu v prvních dvou slovech je ekvivalentem práce s verši Karla Hlaváčka v písni Martina Smolky „A v sadech korálů, jež slabě zrůžověly“ z roku 1987 – text je rozdroben na jednotlivé hlásky a vytváří pouze nezřetelnou barvu doplňující celkovou neklidnou atmosféru plnou tichého očekávání. Tu téměř zhmotní první srozumitelný text Si loin (tak daleko), v opakování pak s náznakem echa. Následné nezřetelně opakované hlásky a „vlnění“ přináší barvu podobnou deformovanému hlasu generátorem (zde se ovšem tohoto efektu dociluje ryze akustickými prostředky) a to navozuje až přízračnou atmosféru neklidu. Se slovem „Ka-p-ka“ přichází pohyb; zřetelně rytmizovaný „perkusní“ zpěv v dialogu s jemnými bicími nástroji. Atmosféra se postupně zahušťuje, hlasy se postupně rozostřují. Znovu stejný harmonický princip založený na postupně klesajícím basu již není díky „vlnění“ téměř zřetelný, veškerý pohyb se zde podobá přízračnému snu či obrazu v zrcadlovém bludišti. Z této části je i uveřejněný obrázek partitury (mějme ovšem na paměti, že vzhledem nečitelnosti drobného notového zápisu i ve formátu A3 partitury jsem musel zvolit výřez pouze patnácti řádek z celkových čtyřiceti šesti na jedné straně). Hudba ve vlnách v rychlých deklamačních plochách graduje a kulminuje v nekompromisních šestnáctkách v bicích nástrojích (s dominantním malým bubínkem), které vytvářejí znovu předěl k další části.

Třetí část je založena na zvuku a rytmu dechu, text (opakované slovo „letím“) je jen šelest. Dynamika přichází ve vlnách dechu (nádech – výdech), vnitřní neklid přináší pak hra s rychle opakovanými souhláskami („t-t-t-t-t-t-t-t-t-t…“) přicházející ve vlnách imaginárního nádechu či výdechu. Postupně klid přechází znovu v pohyb, stoupá napětí i dynamika a skladba volně přechází do čtvrté, závěrečné části s rychle rytmizovaným textem (v deklamačním principu zde můžeme vzdáleně slyšet podobnost s některými částmi Orffovy „Carminy burany“). Zde je hudební materiál omezen na minimum, opakovaný pulsující tón je postupně nenápadně rozveden v motiv (byť v celkové vřavě není slyšet). Skandování textu nás společně s hudebním materiálem introdukce (chromatický motiv v trubkách) přivede do závěrečného vrcholu skladby, po kterém následuje dlouhý pád až do úplného ticha.

Skladba je velmi efektní a mistrovsky instrumentovaná; některá nenápadná zmnožení tónů (například unisona fléten s tubou a sborovou deklamací ve spojení s bicími nástroji a následným „col legno“ ve smyčcích) vytvářejí neuvěřitelně „čistý“ zvukový obraz, který bych v barevné škále orchestru rozhodně nehledal. Neobvykle řešená sólová trubka (často hraná „con sordino“) pak dotváří pestrou, ale přitom kompaktní paletu nových zvukových obrazů. Skladbu můžeme tak poslouchat pořád dokola a stále v ní budeme nacházet nová a nová zvuková bohatství.

A ještě k jedné věci mne Ombre Cri dovádí: Jistě to není autorem danou dějovou linií skladby, když se mi při jejím poslechu souběžně v duchu před očima promítají obrazy – pravda, je to svět pokřivený zrcadlovým bludištěm v kombinaci s „živou“ černobílou fotografií a je to svět zrozený z mé představivosti. Tyto své obrazy pochopitelně nikomu nevnucuji, ale je to (pro mne) svět krásný a fantaskní. A vzhledem k tomu, že podobně tato skladba působí i na některé mé známé, začínám docházet k přesvědčení, že Ondřej Adámek zde vytvořil (ať vědomě či nevědomě) zvláštní typ audiovizuální kompozice, kde pro vytvoření „tušeného“ vizuálního vjemu využívá jako katalyzátoru vlastní fantazii každého z posluchačů – vnitřní svět každého z nás, bohatství, které není omezeno snahou o pochopení či vcítění do světů „těch druhých“. Vzniká tak nepřeberný kaleidoskop neopakovatelných zážitků a vjemů, které s námi hluboce souzní – jak by také ne, když jsme sami jeho součástí.

Ombre Cri premiéroval 27. května 2008 Orchestre National d´Ile-de-France, Ensemble vocal Sequenza 9.3 (pod vedením Catheriny Simonpiétri), sólový part na trubku hrál David Guerrier, dirigoval Jean Deroyer. Partitura vyšla tiskem v Paříži u Gérard Billaudot