Jaroslav Smolka

NOVINKY SOUDOBÉ HUDBY II.

JAROSLAV SMOLKA: HOSTINA HABEŠSKÉHO CÍSAŘE

Petr Matuszek

Může se posluchač při poslechu kvalitní hudby smát? Jistě - stačí k tomu například opilý sólový trumpetista, dirigent, kterému z ruky vyletí taktovka, orchestr, kterému při promenádním koncertu vítr rozhází noty nebo umělec, který při nástupu na pódium zakopne a před publikem se „natáhne“. Jak to bývá, tyto situace nechtěné hudební komiky zaručeně posluchače pobaví.

Ale jak se spojuje kvalita hudebních kompozic s humorným záměrem? A především - jak si vede naše současná hudební scéna v oblasti, kde odlehčení a pobavení je hlavním záměrem díla? O tom, že se jedná o velice nesnadnou hudební disciplínu, svědčí mnoho skladatelských pokusů v této oblasti, které skončily rozpačitě, mnohdy až naprostým fiaskem.

Pro pochopení souvislostí bude nejlépe podívat se trochu do historie: Jistě mi dáte za pravdu, že se běžný posluchač málokdy při poslechu tzv. „vážné hudby“ (jak já nemám tento zažitý obrat rád!) upřímně pobaví. Jednoduše řečeno, humoru je zde jako šafránu. Samozřejmě, operety i komické opery mají tento záměr přímo ve svém „programovém prohlášení“. Bohužel, velké množství těchto děl trpí chudostí (a často, odpusťte mi to slovo, až stupiditou) textových předloh a v návaznosti pak často i laciným hudebním zpracováním směřujícím pouze k přímočarému efektu. A to není zrovna zábava „podle mého gusta“. Proto s nostalgií „vzpomínám“ na dobu pařížského chansonu Clementa Jannequina a jeho současníků, kdy vedle seriozních duchovních námětů či milostné lyriky nacházíme spoustu vtipných kompozic s výbornými hudebními imitacemi zpěvu ptáků, hádavých trhovkyň či kvákání žab. Nebo na dokonalou formu moteta, které na své pouti slohovými obdobími přinášelo spoustu možností hudební zábavy - ať již skryté (důmyslné hry s jednotlivými hlasy a rytmickými modely), či přímo při ztvárnění textu, např. oblíbené opakování slov v různých kontextech, „koktání“ apod. Ostatně v dávných dobách si inteligentní hudební zábava našla svůj prostor i na poli ryze duchovní tvorby - stačí se ponořit do Perotinových kompozit z hudební epochy Notre Dame.

Jistě ne nadarmo se říká, že humor na poli hudebním dokáže vědomě vytvořit je opravdu velký umělec a to ještě ve výjimečných případech. Příkladem mohou být Biberovy houslové sonáty či jeho sinfonia s „troubením ponocného“, černý popisný humor v Berliozově Fantastické symfonii či ve Straussově symfonické básni Enšpíglova šibalství, nebo i Mahlerův „smuteční pochod v Callotově slohu“, parodující pohřeb myslivce. Nesmíme také zapomínat na oblíbené dvojice komických figur, které odlehčují závažnost mnoha oper (např. v Dvořákově Rusalce či Musorgského Borisovi Godunovi); určitou zvláštností v této oblasti jsou některé dialogy (případně monology) Smetanových oper, kde samotný rytmus řeči a deklamační vedení hlasů vytvářejí přirozené prostředí k nenásilnému pobavení posluchače.

Našli bychom jistě mnoho dalších příkladů, ale v záplavě „vážných autorských výpovědí“ se jedná o pouhý zlomek veškeré tvorby a ve většině případů pouze o odlehčenější epizodní prvek.

Velké oživení sice přišlo v první polovině dvacátého století s celkovým kulturním uvolněním a příchodem nových uměleckých směrů (Satie, Milhaud, Stravinskij, Schulhoff, Ježek, mladý Krása a mnoho dalších), ale toto bouřlivé kulturní „vzedmutí hravosti a nevážnosti“ nemělo dlouhého trvání. Druhá polovina dvacátého století a i současnost se vyznačují v naprosté většině tím, že i „humornému“ tématu se dostává seriózního (místy tragického) zpracování. Pochopitelně se jedná o obraz doby, kdy většina tvůrců hledá své sociální a duchovní kořeny, hudba velmi často evokuje hledání existencionálních jistot a na humor buď není čas, nebo se jednoduše „nenosí“. Hudba se stává ve většině případů nositelem závažných a seriózních myšlenek; nic proti tomu, ale žánrovou nevyvážeností a absencí určitých odlehčujících prvků se pak hudba stává opravdu pouze „hudbou vážnou“. Tím se, mimo jiné, i vzdaluje těm, pro které je (nebo by měla být) psána – posluchačům.

V kontextu těchto souvislostí působí na posluchače koncertní árie Jaroslava Smolky Hostina habešského císaře jako zjevení: Nádherné hudební zpracování Hrabalova textu z knihy "Obsluhoval jsem anglického krále" je snad tím nejlepším, co jsem v žánru „nevážných“ skladeb na poli současné hudby měl možnost slyšet.

Dovolte mi nejdříve pár slov o autorovi. Charakterizovat osobnost Jaroslava Smolky v několika větách je téměř nemožné – kromě své bohaté skladatelské činnosti se nesmazatelně zapsal do mnoha dalších odvětví hudební historie; jeho literární dílo obsahuje 9 samostatných muzikologických knih a mnoho desítek odborných studií, článků a slovníkových hesel, zahrnující široké spektrum různých hudebněvědních oblastí. Publikoval i několik set renomovaných hudebních kritik, průvodních textů pro CD (dříve LP) a koncertních programů. Jako hudební pedagog začal působit na vysokoškolské půdě již před neuvěřitelnými sedmapadesáti léty a v letech 1991 – 2004 vedl Katedru teorie a dějin hudby (později Ústavu hudební teorie) Hudební fakulty AMU, kde založil nový studijní obor hudební režie. Jako hudební režisér řídil několik set nahrávek. Byl vedoucím dramaturgem Supraphonu, později Pantonu, v letech 1996 – 2001 pak dramaturgem České filharmonie.

Jaroslav Smolka pro mě byl vždy typ autora, jehož dílo je nerozlučně spjato s jeho velkou hudební vzdělaností. Nechci ovšem, aby moje slova byla špatně pochopena a jeho skladbám byla odpírána spontánní invence a muzikalita – opak je pravdou! Co mne ovšem na tomto autorovi nejvíce fascinuje je fakt, že při výběru hudebního jazyka a formálního rozvržení zvolí vždy tu nejpřesnější a nejzajímavější metodu pro vyjádření daného záměru díla. Do důsledku toho pak bývá dovedena do dokonalosti celistvost výrazového záměru s jeho vlastním technickým zpracováním. Jako příklad lze uvést např. důslednou zrcadlovou formu ve Smyčcovém kvartetu č. 2 a v partitě pro 12 smyčcových hlasů Per archi, volně asociační až citační hudební reflexi knihy Vladimíra Uhra a Milana Pavlíka v symfonii Dialog tvarů apod.

Pojďme se ale blíže podívat na jeho koncertní árii Hostina habešského císaře. Autor si pro ni vybral jednu z kuriózních epizod z knihy Bohumila Hrabala "Obsluhoval jsem anglického krále". Výběr textu skladatel uzpůsobil tomu, aby děj vypravování plynul přirozeně a bez „odboček“, které by mohly celistvost příběhu rušit (připomeňme si, že tato Hrabalova kniha je psána jako poněkud nesourodé vypravování, které by v plné posloupnosti mohlo působit v hudebním zpracování nepřehledně). Části textu jsou vybírány citlivě tak, aby se neporušila kontinuita a osobitá poetika hrabalovského jazyka.

Při prvním poslechu mne okamžitě napadl příběh o Bedřichovi Smetanovi a jeho komponování slavného mužského sboru "Věno".  Do dopisu Josefu Srbovi-Debrnovovi 16. října roku 1880 Mistr napsal: "Dne 15. října jsem Vaši báseň vzal do prádla hned ráno; četl jsem ji tak dlouho nahlas po pokoji sem a tam chodě, až se slova v hudbu proměnila a nejprve olůvkem na papíře a konečně na čisto opsaná objevila." Je jistě ideální situací, když se hudba stává přirozenou součástí textu do té míry, že posluchač vše vnímá jako jeden přirozený celek. Vždyť „…stylizovaná řeč je vlastně již zpěvem…“ (podle Otakara Hostinského) a „…samotná plynulá mluva tvoří nepřetržitou melodii“. Tato slova vystihují i tuto koncertní árii Jaroslava Smolky.

Hned od prvních tónů je posluchač plně vtažen do děje. První dva takty úvodu patří dvojhlasu trubek, evokujícímu charakterem postupy Bohuslava Martinů. Na následné kvintové (později sextové) prodlevě přichází recitativní zpěv („Zjistilo se, že na Hradě prezident nemá zlaté příbory…“). Zcela v duchu hrabalovské osobité poetiky má zde posluchač pocit, že nenásilně vstoupil přímo doprostřed vypravování. Děj plyne přirozeně, akordická místa v orchestru nenásilně střídají recitativní místa, vše přirozeně vychází z charakteru volně plynoucího textu. S příchodem tempové změny Vivace scherzoso již skladba jaksepatří graduje, vypravování má šťávu a švih („Začali vařit několik set vajec natvrdo…“). Přesně rytmizovaný třídobý rytmus a velmi střídmá a průhledná sazba nás plně vtáhnou do děje. Vedení hlasu přirozeně vychází z rytmu a melodiky řeči a posluchač zde cítí přirozenou kontinuitu s deklamačními principy charakterizovanými Smetanou. Způsob využívání klavíru jako orchestrálního nástroje nám pak ještě zřetelněji evokuje odkaz na Bohuslava Martinů. Pozorný posluchač zde najde i názvuky Janáčkova principu nápěvkové mluvy („…do velikých míst…“), ovšem bez Janáčkova typického výrazového (a tím i melodického) afektu; vše plyne přirozeně a posluchač po chvíli již nevnímá zpěv jako takový, ale prožívá příběh, který hlas vypravuje.

Líčení příprav hostiny pokračuje a analytik jen musí žasnout, jak přirozeně a zároveň napínavě zní příběh o tom, jak „…do antilop vkládali ty napolo pečené krocany s nádivkou, volné místo vyplnili stovkami vajec na tvrdo a pekli současně…“. Zároveň přitom vnímá nádhernou instrumentaci. Orchestr zní barevně a zároveň kompaktně – například již na začátku, kde autor využívá téměř jen samotných dvou trubek v až strohé výrazové poloze, má posluchač pocit plného až „secesního“ orchestrálního zvuku.

Nebudu dále podrobně celou skladbu rozebírat, jednoduše řečeno, Smolka v naší představě vtipným a zároveň střídmým skladatelským jazykem vytvořil místo zpěváka zaujatého vypravěče, který vypráví tento všední příběh tak, že posluchači napětím ani nedýchají. Absurdnost této situace se plně ztotožňuje nejen s daným textem, ale i se všeobecnou charakteristikou Hrabalovy tvorby. Neuvěřitelné; člověk má po chvíli pocit, je jedno bez druhého – Hrabalův text bez Smolkovy hudby – nemůže existovat. Zkrátka tak, jak mám ve starších filmech s Hrabalem spojené jméno Jiřího Menzela, od dnešního dne budu při četbě Hrabalových knih vždycky v duchu slyšet hudbu Jaroslava Smolky.

Koncertní árie Hostina habešského císaře byla napsána v roce 2002 - původně pro střední hlas a klavír, zinstrumentována pro orchestr byla v roce 2005. Je "věnována příteli Janu Klusákovi, vynikajícímu nejen skladateli, ale i gurmánovi". Premiéry orchestrální verze se dočkal až studiový snímek, který vysílala stanice Českého rozhlasu 3 Vltava u příležitosti pětasedmdesátých narozenin skladatele 8. dubna 2008. Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídil Jan Kučera, zpívala mezzosopranistka Andrea Kalivodová.

Vracet se k tomuto dílu Jaroslava Smolky mne asi jen tak neomrzí, stále v něm nacházím nová a nová místa pro pobavení a vždy mi během poslechu „zmizí chmury z čela“. A že se nejedná o výjimku v autorově tvorbě, dokazují například Písně s violou na vlastní verše z roku 2003, které jsou plny radostného zpívání a přes lehkou melancholii textů je to hudba „šťastná“, plná zářivých barev a sluníčka. Co si přát víc? Snad jen to, aby takových skladeb vznikalo co nejvíce. Jistě by to přispělo - mimo jiné - i k větší oblíbenosti soudobé hudby mezi posluchači. A o to by nám mělo jít především.