Co posloucháte, když neposloucháte soudobou hudbu?
„Jak kdy a jak kde: Třeba Bulata Okudžavu, v autě zase písničky 60. let nebo chorál, bigbít - Led Zeppelin, Deep Purple, nebo naše Flamengo - Kuře v hodinách, Collegium musicum, Prokopovu Kolej Yesterday, … jazz Keitha Jarretta, Jana Garbareka nebo houslisty Jeana-Luc Ponty… ale také třeba houslové sonáty, Beethovenská kvarteta nebo Haydnovy oratoria. Prostě různou, ale dobrou muziku.“
Co čtete z beletrie? Jaké jsou vaše oblíbené beletristické knihy?
„Moje kultovní knížka je Tracyho Tygr W. Saroyana. Jinak mám rád Bulgakovova Mistra a Markétku, knížky Remarqua, Kazantzakise, fascinuje mě Kafka… ale taky jsem přečetl hromadu detektivek. Ovšem nejoblíbenější literární formou jsou pro mě básně v próze – Baudelaire, Ferlinghetti, Prévert, Jeffers, Kostohryz…“
Sledujete aktuální dění v okolních uměních? (výtvarné umění, literatura, divadlo, kinematografie…) Co vás v tomto ohledu v poslední době zaujalo?
„Méně než bych chtěl, není čas. Teď se mi vybaví např. Návštěva staré dámy ve Vinohradském divadle, nádherné představení Witkiewiczovy Matky v Činoherním klubu s Ninou Divíškovou, Pitínského Její pastorkyňa zlínského divadla, některé performace v div. Archa… Stýská se mi po dobré činohře, ojoj, už jsem na ní dlouho nebyl.
Ve filmech se téměř nevyznám, ale mám rád takovou tu civilní poetickou absurditu, jaká se objevuje např. u J. Jakubiska nebo gruzínce T. Abuladzeho. Líbí se mi Gedeonovo Indiánské léto a Idiot. A miluji Vláčilovo Údolí včel.
Výtvarné umění – V hlavě mám pořád výstavu Miroa, hodiny jsem vydržel před obrazy Medka… a moc mám rád obrazy kamaráda Marka Ronce.“
Máte nějaké koníčky?
„Muziku všeho druhu. Horské kolo. Dobrou činohru. Japonskou flétnu shakuhachi. Dobré archivní víno a čaj velejemný. Sbírat známky by pro mě bylo trestem.“
Sportujete?
„Nárazově si zhuntuju tělo. Když mám pohybový absťák, vyrazím na horském kole nebo jen tak běhat na pár hodin do lesů a kopců, to je pak paráda. A občas si v posilovně protahuju tělo. Musím, jinak bych zkornatěl.“
Co vás vyvádí z míry?
„Mobily – ráno v tramvaji, v autobuse, večer v restauracích… Je to nepoctivá averze, protože sám se bez něj neobejdu. Ale často ho vypínám.
Na jaké hrajete nástroje? Jak dobře?
„Mám konzervatoř na violu. Folklór, bigbít a hlavně v poslední době etnické improvizační fůze hraju ke zpěvu na housle. Niněru, ochlebky nebo šajtholt používám na středověk. Etnické nástroje – bubínek, gusle, panovka, slovácká koncovka,… Doprovodím se na kytaru a na klavír… ale to už není žádné umění. A teď se po 18 letech vracím ke klarinetu; je to legrace.“
Co považujete za svou největší přednost?
„Hlad. Jsem bezednej, pořád něco hledám, pořád musím něco vstřebávat, poznávat, něco ohmatávat, něco nového zkoušet…“
Jaký je váš největší zlozvyk nebo slabost?
„Těch je! Sebestřednost, paličatost… ale taky např. takový ten permanentní neklid, jako když jsem stále těsně před startem. Tím občas ničím všechny blízké.“
Může soudobá vážná hudba přinést posluchačům něco, co jim jiné hudební žánry nenabízejí?
„Určitě. Větší svobodu, větší a bohatší výrazové prostředky. A hlavně je vytrhává z pasivity, nutí je aktivně vnímat, poznávat, probouzí je. Vlastně jako jakékoliv moderní umění svojí podstatou vytrhává z letargie - minimálně tím, že posluchače donutí takovou hudbu přijmout nebo odmítnout.“
Věnujete se i interpretaci klasické písňové tvorby a tradičního operního repertoáru. Je to proto, že potřebujete pro soudobou hudbu uměleckou protiváhu, nebo si dokážete představit, že byste interpretoval jen soudobou hudbu?
„Kdybych dělal jen jednu věc (jakoukoliv), zblbnul bych. Doslova. Ostatně obě tyto roviny se navzájem obousměrně obohacují, ovlivňují. Ono těch protiváh je stejně víc. Učím zpěv na konzervatoři, hraju bigbít, středověk, občas si etnicky zaimprovizuju… i to jsou to pro mne stejně důležité zdroje poznatků, které se pak někde projeví.“
Co musí umět zpěvák „navíc“, když chce být dobrým interpretem soudobé hudby? Je nutné, aby ovládal „nestandardní“ zpěvní techniky (extended voices, alikvotní zpěv, …)?
„No, hlavně musí dobře technicky ovládat svůj hlas a mít dost velkou hudební inteligenci. Ono kvartové vibrato se může sice trochu schovat v opeře, ale spolehlivě zabije sebegeniálnější vizi soudobého autora. Teprve na spolehlivých technických základech může zpěvák stavět další hlasové dovednosti, další vokální prostředky – a čím víc jich umí, tím je jeho výrazový rejstřík bohatší, tím více má možností a více svým hlasem dokáže vyjádřit.“
Do svých projektů se snažíte, kromě svého hlasu, zapojovat také pohybovou akci a práci s prostorem. Považujete tyto složky pro soudobé sólové vokální umění za nezbytné? Měl by být zpěvák – interpret soudobé hudby také dobrým performerem?
„To už záleží na osobním přístupu, hledání. Pro mě je důležité hledat souvislosti. Rozeznívání akusticky zajímavých prostorů, to je pro mě úžasné dobrodružství s nevyčerpatelným výrazovým bohatstvím. Jednoduchý tón, který je vlastně mým odrazem, se buď v prostoru ztratí, nebo se deformuje, - a nebo se s tím prostorem harmonicky spojí, rozsvítí se, ožije – to už je povídání i o probouzení duchovní harmonie. Mluvit o něčem takovém neumím, ale je to nádhera.
A pokud jde o pohyb – ten je nejbližším výrazovým prvkem, který mi zpěv evokuje. Je to přímá souvislost a logický důsledek plně prožitého hlasového (nejen pěveckého) projevu.“
Jste spokojen s postavením soudobé hudby v Čechách?
„Nejsem, samozřejmě. Ale z velké části si za to mohou skladatelé sami. Stali se většinou příliš elitářští, utvořili kolem svého umění dost neprostupnou skořápku. A jsou, ač to zní absurdně, ve svém přístupu značně konzervativní. Přitom kolem sebe u mladých lidí cítím zvyšující se hlad po moderním umění jako takovém, tedy i po hudbě – ale copak je něco osloví? Proč má Agon nebo DAMA DAMA nabito? Protože hrajou pro lidi a mají svou tvář. A posluchači vědí, jakou hudbu mají od nich očekávat. Svou tvář nachází Modschein, bicista Tomáš Ondrůšek - tudy vede cesta. Když nedokážou být čitelné skladatelské spolky, musí tuto úlohu za ně převzít interpreti. Současnou hudbu vnímám z větší části jako hudbu interpretační, protože oni jí svým osobitým přístupem vtisknou svůj punc.“
Máte nějaké interpretační vzory?
„Snad ani ne. Spíš mě občas někdo děsně provokuje, vybudí… Blízký je mi svým neustálým hledáním a fůzemi saxofonista Jan Garbarek. Hodně jsem se naučil od německých komorních pěvců. Učil jsem se od choralistů, od mongolských mistrů… A obrovskou inspirací je pro mě úžasná multifonická technika maďarského flétnisty G. Ittzése.“
Poskytuje vám, jako zpěvákovi, česká soudobá literatura dostatečné vyžití? Se kterými skladateli spolupracujete?
„Vybírám si takovou hudbu, která mi je blízká a která mi dává možnost se plně rozvinout. Pravda je, že v té záplavě hudební tvorby to je vlastně zanedbatelné množství, ale zase stojí za to. Asi nejblíže mi je křehká lyrika Petra Pokorného – a nejen proto, že Petr mi je i opravdu blízkým přítelem. Ono to osobní pouto a vzájemná znalost autora a interpreta je úžasná. Blízká je mi niternost Pavla Nováka, provokují mne (až na samý okraj pěveckých možností) živelné erupce hudby Jardy Šťastného, nádherné skladby mi napsali pánové Kopelent, Havelka, Rybář… Je toho ještě fůra, na co jsem zapomněl.“
Necháváte se inspirovat jinými hudebními žánry (např. world music)?
„O tom jsem myslím už mluvil. Ano, dává mi to mnohem širší výrazové možnosti. Tři roky jsem studoval různé způsoby alikvotního a hrdelního zpěvu, od pana Kemadasa jsem se učil tradiční zpěv Srí Lanky, učil jsem se švýcarské jódlování, chorálový zpěv… Tohle hledání nových cest, to je pro mě permanentní výzva. A nádherné muzikantské dobrodružství.
Petr Matuszek
https://www.centrumterapie.cz/+420777949210
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
Vytvořeno službou Webnode